
This year marks sixteen years since I was diagnosed with diabetes. I am now 32 years old, a teacher, the editor of Diastyl magazine – my country’s only diabetes magazine published by the IDF member organization VAZ Diabetiku Ceské Republiky – and above all, the mother of a two-year-old son.
I still remember the day I was diagnosed with diabetes. I hadn’t felt well in a long time because I had mononucleosis. I was hospitalized with a lot of sugar in my urine. I still remember that feeling; someone made a mistake, I thought…I don’t have diabetes, maybe someone else has it, but not me. I was absolutely convinced that the doctors were wrong – I even literally kicked the diabetes educator out of my hospital room, saying that I definitely didn’t have diabetes!
Well, it turned out that I did actually have diabetes and the diabetes educator came back the next day to try again.

I also remember feeling different and weird compared to my peers; I didn’t know anyone with diabetes and I had no one to share my experiences with. But a lot has changed since then; I have met a lot of great people with diabetes and I am grateful to be able to help organize various projects. For eight years I have been a leader at camps for children with diabetes. That’s where I met a number of friends and, best of all, where I met my wonderful husband, who also has diabetes. I also run Diastyl magazine, which deals with the lives and treatment of people with diabetes. It’s great to be part of a worldwide family!
I was also allowed to become a Young Leader in Diabetes (YLD), representing the Czech Republic in the International Diabetes Federation (IDF) World Diabetes Congress training program. I completed my training in Vancouver, Canada and I am very grateful for this opportunity. It was great to meet young people with diabetes from all over the world; I remember it very much and to this day, I stay in touch with the friends I made. I also took part in a European camp in Cyprus and I still like to remember the friendly atmosphere full of interesting and creative ideas! I would like to thank the IDF for providing these opportunities, and all those involved in organizing and promoting similar activities. It is so important that we meet and share our experiences and ideas!
Living with diabetes is not easy, but I am very happy to live in the Czech Republic. I don’t have to pay for insulin or other devices such as insulin pumps, syringes, glucometers, etc. In the Czech Republic, we have access to the latest equipment and technology to manage diabetes. Since last year, we can use up to 24 CGM sensors per year for free. I am very sorry that not all people with diabetes have the same access to insulin and advanced or basic treatment. This is an unfortunate reality. Diabetes treatment should not be affected by where a person lives or how much money they have!
I often think about what diabetes took from me. I have lost some freedom because I will never go without insulin and my insulin pump again, I will always have to think about the food I eat, and I need to be prepared to experience hypoglycemia. I will never be able to fast all day, regardless of my blood glucose. I will always have to pack all of my diabetes supplies into my purse or suitcase. I will never buy a mini handbag again, because I need to carry enough things with me to manage my diabetes 🙂

Still, I feel like diabetes has given me more things than it has taken away. Thanks to diabetes, I met many new friends both in the Czech Republic and around the world. Thanks to diabetes, I can help in camps for children with diabetes and participate in a number of interesting projects. One that I care very much about is a project I am involved with together with my boss and team. We organized an event for young people with diabetes aged 18 to 30 years where we talked about things like sex and diabetes, alcohol and diabetes, or diabetes and pregnancy with input from doctors and psychologists. I believe that sharing experiences between people with diabetes is very important and beneficial – for instance, since not everyone has a husband who also has diabetes, we talk about relationships and when and how to tell our partners we have diabetes.
Diabetes is actually such a challenge for me. For example, I had to figure out where to hide an insulin pump on my wedding day and how to handle pregnancy and childbirth. I also challenge myself to make the most of living with diabetes and I have learned a lot through adventures like trips in the mountains with a backpack on my back. Diabetes has also taught me more tolerance for others and for myself because it teaches me to appreciate the good things in life…as we say in the Czech Republic, if it’s not about living, it’s about all the shit that happens!
Přečtěte si pohlednici v češtině:

Letos uplyne už šestnáct let od chvíle, kdy mi byla diagnostikována cukrovka. Je mi 32 let, jsem učitelkou, redaktorkou časopisu Diastyl, jediného časopisu o cukrovce v mé zemi, a především jsem matkou dvouletého syna.
Stále si pamatuji na den, kdy mi byl diabetes diagnostikován. Tehdy jsem se už delší dobu necítila dobře, protože jsem onemocněla mononukleózou. Byl jsem hospitalizována kvůli tomu, že jsem měla zvýšený cukr v moči. Dobře si pamatuji na svůj tehdejší pocit: někdo udělal chybu, říkala jsem si …Já nemám cukrovku, možná ji má někdo jiný, ale já ne. Byla jsem absolutně přesvědčena, že se lékaři zmýlili – dokonce jsem doslova vyhodila edukační sestru z mého nemocničního pokoje s tím, že já rozhodně nemám cukrovku a edukovat nepotřebuji!
Samozřejmě se ukázalo, že mám diabetes a edukační sestra se druhý den opět vrátila zpátky.
Také si pamatuji, jak jsem se tehdy mezi svými vrtevníky cítila – tak nějak divně a prostě jinak; Neznala jsem tehdy nikoho s diabetem a neměla jsem tedy s kým sdílet své zkušenosti. Od té doby se ale hodně změnilo: potkala jsem spoustu skvělých lidí s cukrovkou a jsem vděčná za to, že mohu pomáhat s organizací různých projektů. Osm let jezdím jako oddílová vedoucí na tábory pro děti s diabetem. Tam jsem potkala řadu přátel a také svého manžela, který má rovněž cukrovku. Pomáhám také s vydáváním časopisu Diastyl, který přináší informace o životě s diabetem.
Také mi bylo umožněno stát se Young Leader in Diabetes (YLD) a zastupovat Českou republiku ve vzdělávacím programu IDF na světovém kongresu Mezinárodní diabetické organizace. Absolvovala jsem výcvik v kanadském Vancouveru a jsem za tuto příležitost velmi vděčná. Bylo skvělé setkat se s mladými diabetiky z celého světa; Ráda na to vzpomínám a dodnes zůstávám s některými z nich v kontaktu. Také jsem se zúčastnila tábora IDF pro zástupce evropských diabetiků na Kypru a často ráda vzpomínám na přátelskou atmosféru plnou zajímavých a kreativních nápadů! Ráda bych IDF a všem, kteří se podílejí na organizování a propagaci podobných aktivit, poděkovala za tyto skvělé příležitosti. Je tak důležité, abychom se jako diabetici setkávali a mohli sdílet své zkušenosti a nápady!

Život s diabetem není snadný, ale jsem velmi šťastná, že žiji v České republice. Nemusím platit za inzulín nebo jiné pomůcky, jako jsou inzulínové pumpy, glukometry atd. V České republice máme přístup k nejnovějšímu vybavení a technologii pro léčbu cukrovky: od loňského roku můžeme používat až 24 senzorů (v mém případě G5) ročně zdarma. Je mi velmi líto, že ne všichni diabetici mají stejný přístup k inzulínu a pokročilé nebo základní léčbě cukrovky. To je ovšem smutná realita. Léčba diabetu by neměla být ovlivněna tím, kde člověk žije nebo kolik peněz má!
Občas přemýšlím o tom, co mi cukrovka vzala. Ztratila jsem určitou míru své svobody, protože se už nikdy neobejdu bez inzulinu a inzulinové pumpy, vždy budu muset přemýšlet o tom, co jím, a musím být neustále připravena na hrozící hypoglykemii. Nikdy se nebudu moci celý den postit bez starostí o svou glykémii. Vždy bude mé zavazadlo kvůli kompenzačním pomůckám, jako jsou sety či zásobníky a sladkosti na hypo, těžší a větší, než kufry ostatních cestujících. Už si nikdy pravděpodobně nekoupím malou kabelku nebo psaníčko k šatům, protože s sebou neustále nosím spoustu dia-věcí.
Přesto mám pocit, že mi cukrovka více věcí dala, než vzala. Díky cukrovce jsem potkala mnoho nových přátel jak v České republice, tak po celém světě. Kvůli diabetu mohu pomáhat v táborech pro děti s cukrovkou a účastnit se řady zajímavých projektů. Pomáhala jsem například organizovat akci pro mladé lidi s diabetem ve věku od 18 do 30 let, kde jsme mluvili mimo jiné o různých “tabu” tématech jako je cukrovka a alkohol či diabetes a sex. Řešilo se také téma těhotenství při diabetu 1. typu. Akce se vedle lékařky účastnila také psycholožka a výživová poradkyně. Věřím, že sdílení zkušeností mezi lidmi s diabetem je velmi důležité a přínosné.

Cukrovka pro mě vlastně často představuje takovou výzvu. Například když jsem během svého svatebního dne musela přijít na to, kam schovat inzulínovou pumpu nebo když jsem řešila, jak zvládnout těhotenství a porod s čím jak nejlepší kompenzací. Snažím se žít aktivní život s diabetem a plnit různé výzvy, jako jsou například výlety do hor s batohem na zádech. Cukrovka mě také naučila větší toleranci vůči ostatním a vůči sobě samé. Díky nemoci se snažím svou energii věnovat především důležitým věcem a zbytečně neprožívat nepodstatné věci… protože jak se říká – když nejde o život, jde o hovno…